Vývojové fáze implementace ICT do výuky

Existují shodné znaky a fáze implementace ICT do výuky typické pro každou školu? Můžeme si zjistit, v jaké vývojové fázi se naše škola opravdu nachází? Můžeme si takto určit, kde jsme a kam jdeme?

Implementace moderních technologií do výuky není nijak snadná, levná ani bezvýznamná záležitost v životě škol. Podotýkám, že v tomto případě mluvím o implementaci do každodenní výuky všech předmětů, nikoliv o zařízení a využití odborných počítačových učeben a laboratoří. Zapojení a využití moderních technologií ve výuce mění styl výuky, přístup učitelů a žáků k výuce, ale také následně mění image školy, klimata ve škole, spolupráci učitelů, ale také další procesy ve výuce a ve škole. Proto nedoporučuji tento proces modernizace školy podceňovat nebo zjednodušovat na pouhé pořízení techniky do školy.

Protože každá škola má své specifické podmínky a zvláštnosti, je i každý způsob realizace jedinečný a osobitý. Do způsobu implementace se promítají vnitřní i vnější podmínky, které v danou chvíli školy mají. Vstupují do procesu takové faktory, jako jsou finanční podmínky (např. podpora v projektech), ale také specifika a ochota a schopnost učitelských sborů vše realizovat. Zda škola má nebo nemá svého dobrého IT koordinátora a správce, zda má škola jasnou a reálnou vizi, co s technologiemi podnikne a jak je chce opravdu využívat. Je toho mnohem více a proto nejde o triviální záležitost. Naopak  jde o dlouhodobý, po všech stránkách náročný  a  nejspíš nikdy nekončící proces.

Pět vývojových fází implementace ICT do výuky

Ze své vlastní praxe, ale také ze zkušeností nasbíraných na jiných školách jsem vypozoroval, že existují určité shodné znaky, které jsou typické skoro pro každou školu. Proměňují se,  a  projevují v určité fáze vývoje. Z toho jsem si dovolil odvodit pět vývojových fází, kterými školy zpravidla prochází na své cestě při implementaci ICT do výuky.

 

Ještě než si tyto fáze podrobněji popíšeme, je třeba vysvětlit a upřesnit některá fakta, která systém pěti fází provází.

·         Každá fáze vychází z předešlé a plynule přechází do další. Nelze je proto exaktně oddělit.  Jde o prolínání jedné v druhou. Neexistuje ostrá hranice mezi nimi.

 

·         Učitelé dané školy mohou být každý v jiné fázi – jsou mezi nimi rozdíly v míře realizace. To jednak znesnadňuje vedení školy řízení procesu a komplikuje i míru spolupráce.  Je to však reálný fakt a je třeba s ním potřeba počítat. Má i své určité výhody. (apř. existence vedoucího progresivního týmu, který udává směr a může pomáhat dalším učitelům.)

·         Škola se nachází v té fázi, kde se nachází drtivá většina sboru. (V praxi často škola uvádí, že je ve fázi, kde má progresivní, ale bohužel nevelkou skupinu pionýrů.)

·         Každá fáze se projevuje v oblasti lidských zdrojů, technické vybavenosti, výukového obsahu, ale také využívání metod a hlavně forem výuky v kombinaci s moderními technologiemi. Jsou zde i další aspekty, ale tyto uvedené jsou určující. 

·         Dalším důležitým poznatkem je fakt, že nelze jednotlivé fáze přeskakovat. Ano, lze některé fáze poměrně rychle projít. (Zaznamenal jsem případy, kde školy prošly jednu fázi i za relativně krátkou dobu- třeba v měsících. Vždy ale danou fázi v procesu vysledujete. Naopak tam, kde školy experimentovaly a proces uspěchaly, tak je okolnosti i další vývoj spolehlivě vrátil zpět na určitou fázi vývoje. V každé fázi se totiž učitelé, žáci a v neposlední řadě management školy musí něco naučit, aby to mohl využít a odrazit se od toho dál. Školy se mohou poučit ze zkušeností a rad jiných škol a tak se přesunout na vyšší vývojový stupeň relativně snadno a  rychle, ale skutečně nelze bez následků přeskakovat.

 U této poznámky se zastavím, protože bývá zdrojem častých a mnohdy vášnivých diskuzí. Existují totiž příklady z praxe, kde šel vývoj tak rychle – např. během jednoho jediného školního roku, že se zdálo, že škola skočila rovnou do čtvrté fáze. Byla to například malotřídní škola s velmi progresivní a technicky i didakticky zdatnou paní učitelkou, která záhy díky malému počtu dětí skutečně dosáhla toho, že každé dítě mělo svůj notebook ve výuce a účelně a efektivně jej využívalo. 

Na druhou stranu jsou známy i příklady, kde se v experimentu škola z druhé, ba i první fáze vývoje pokusila o model 1:1. Výsledkem bylo jednak to, že v daném modelu učila jen malá část učitelů (nikoliv většina, takže nelze mluvit o dosažení fáze, ale jen testování) a jednak v dané fázi šlo jen o frontální výuku, takže jasné znaky fáze první, byť měl každý žák svoje vlastní zařízení.

Tyto experimenty s přeskakováním vývoje a uspěcháním procesu vedou potom k jedinému – nespokojenosti a deziluzi učitelů a bohužel často i žáků a jejich rodičů (problémy s nespokojenými rodiči) a současně tyto experimenty nahrávají odpůrcům technologií, kteří tvrdí, že to je nesmysl a  využívání technologií ve výuce  škodí. Bohužel v této věci mají v jednom pravdu – technologie předběhla lidský faktor. A jak to poznáme? Jaksi nám z procesu díky zaměření na techniku vypadl nejdůležitější element – žák. 

·         Realizace a využívání moderních technologií je v každé fázi přirozené, účelné a efektivní. Přináší nesporná pozitiva-  jako je vyšší názornost, možnost sdílení výukového obsahu, možnost diferenciace podle schopností žáka a další výhody. Nejde o samoúčelné využití technologie pro technologii. A jaký je indikátor, který nám to spolehlivě odhalí? Zapojení technologie má proces zlepšit, usnadnit a zefektivnit. Jakmile používám technologii tak, že dělám pomocí ní něco ve výuce složitě a přitom by to šlo mnohem snadněji bez ní, tak je to nejspíš asi špatně.

 Popis vývojových fází

1.    První prezentační a interaktivní technika ve vyučovací hodině

V první fázi školy pořizují a začínají využívat první zobrazovací zařízení ve výuce i mimo informatiku. Mohou to být interaktivní tabule, interaktivní dataprojektory, ale i samotné dataprojektory. Zkrátka to, co dosud učitel žákům diktoval, psal na tabuli nebo zprostředkovával i jinak v analogové formě, má nyní k dispozici ihned v digitální podobě. Převládá však stále frontální výuka, byť s prvními prvky interaktivity. Výukový obsah je spíše v podobě hotového výukového SW, digitálních učebnic a zdrojů z internetu. Učitelé však již tvoří své první DUMy, ale s menší mírou interaktivity a spíše stále dominuje zmíněná frontální výuka. Zpravidla v této fázi zejména velké školy mají jen několik takto vybavených učeben, takže může pracovat s technologiemi jen menší část učitelů a tím pádem i žáků. Učitelé také sbírají první zkušenosti z výuky a osahávají si možnosti, silné stránky i omezení, které s tímto stylem výuky souvisí. První školení učitelů jsou spíše zaměřena na první a základní dovednosti využití a tvorby obsahu a práci s IT ve výuce.

Některé charakteristické znaky první fáze

•      První využití interaktivní moderní techniky

•      Převládá prezentace, ale postupné zavádění interaktivity

•      První zapojení digitálního vzdělávacího obsahu ve výuce

•      První zkušenosti s výukou pomocí moderních technologií

•      První zapojení žáka – samostatná práce s ICT

•      Stále převládá frontální výuka + první zkušenosti s prací se skupinami

•      První náznaky individualizace výuky

•      Tvorba prvního výukového obsahu

2.    Kromě interaktivních tabulí se zapojují další zařízeni a periferie – hlasovací systémy, vizualizéry, digitální mikroskopy aj.

První fáze zejména u učitelů, kteří přišli výuce s moderními technologiemi na chuť, záhy přerůstá vývoj do další – druhé fáze. I zde jsou určité charakteristické znaky a nutno říci, že v dnešní době, kde je již více zkušeností, kvalitní techniky i výukového obsahu, tato fáze nastupuje opravdu velmi rychle. Zde je již mnohem sofistikovanější a pečlivější nasazení ve výuce. Více interaktivity, první opravdu plánovitá práce se skupinami, smysluplné a hlavně správné a přiměřené nasazení do výuky, resp. do určitých fází hodiny. Učitelé kromě hotového výukového obsahu umí a také tvoří vlastní výukový obsah – DUMy nebo si je stahují z některých úložišť (DUMY. cz a Veškole.cz aj.) Právě projekt EU peníze školám (školám znám jako tzv. Šablony) je typický pro rozvoj této fáze. Tvorba DUMů – vlastního, na míru tvořeného výukového obsahu, je mimo jiné také typickým znakem této fáze.

Dalším charakteristickým znakem pro tuto vývojovou fázi je i zapojení dalších periferií ve výuce – vizualizéry, hlasovací systémy, digitální mikroskopy, laboratorní sady a čidla a další …Rovněž roste míra spolupráce mezi učiteli, sdílení výukového obsahu a zkušeností. Učitelé žádají a také využívají školení, semináře a webináře zaměřené na pokročilé využití ve výuce na pokročilé nástroje ve tvorbě DUMů (flash toolkity, widgety..)

 Některé charakteristické znaky druhé fáze

•      Zapojení dalších periferií podle obsahu a charakteru hodiny

•      Větší individualizace ve výuce

•      Větší zapojení projektového vyučování

•      Větší míra samostatné práce žáka

•      Získání dalších možností pro výuku – další digitální obsah a zdroje

•      Přidání prvních tabletů, notebooků pro práci žáků

•      Více se bourá frontální výuka – větší důraz na práci se skupinou

•      Učitel zvládá pokročilejší technologie i jejich aplikace

 3.    Digitální hnízda – zapojení prvních žákovských zařízení do výuky a skupinové vyučování

Klíčová a podle mého názoru zlomová fáze. Již systematicky zapojuje první žákovská zařízení, byť zatím v menším množství. Můžeme mluvit o skutečném prvním kroku k plně digitální třídě, protože učitel má kromě zobrazovací techniky (interaktivní tabule) a řady různých periferií někde v koutku třídy místo i pro skupinu žákovských počítačů – „digitální hnízdo“, které aktivně využívá pro diferencovanou, skupinovou výuku.

Toto „digitální hnízdo“ učiteli do určité míry může suplovat asistenta ve výuce, protože na tyto vyčleněné počítače deleguje výukový obsah pro určitou, specifickou skupinu žáků. Mohou to tak být například žáci nadaní, kteří již dokončili úkol dříve a nudí se, nebo naopak žáci, kteří potřebují individuální tempo a úpravu učiva. V této fázi je přechod k vyšším a náročnějším formám výuky s moderními technologiemi a hlavně v daleko vyšší míře zapojení žáka.

Učitel využívá širokou škálu zdrojů. Od vlastních speciálně a na míru vytvořených příprav, přes interaktivní učebnice až po online zdroje na cloudu apod. Je zřejmé, že takto pojatá výuka už klade daleko větší nároky na učitelovu přípravu, znalosti a hlavně dovednosti nejen v oblasti moderní výuky, ale také v oblasti technických znalostí a dovedností obsluhy všech zařízení.

Zde si neodpustím poznámku, která plyne právě ze zkušeností z praxe – tuto fázi už ne každý učitel uspokojivě zvládne. Je skutečně poměrně dost náročná a zejména technické nároky jsou pro mnohé limitující. Zatímco první dvě fáze, domnívám se, může při troše dobré vůle zvládnout skutečně každý učitel, zde již narazíme na určité limity. To samo o sobě nemusí být špatně. Jen chci říci, že je třeba odlišit, zda nemůže (je to pro něj moc náročné), nebo nechce.

Školení pro učitele v této fázi jsou už poměrně specifická a vyplácí se i vidět takto pojatou výuku naživo. Také se poprvé začínají aplikovat speciální SW na správu žákovských zařízení. 

•      Plný přechod od frontální výuky ke skupinovému a projektovému vyučování

•      Velmi důležitá vývojová fáze!!!

•      Stálá přítomnost skupiny (hnízda) tabletů či notebooků ve třídě pro využití ve výuce

•      Vyšší důraz na skupinové a kooperativní učení žáků

•      Vyšší diferenciace dle dispozic žáka

•      Efektivní zapojení technologií a digitálního obsahu ve vzdělávacím procesu

•      Učitel i žáci získávají důležité zkušenosti i návyky pro vyšší stupně implementace

•      Vysoká míra nároku na technické i didaktické schopnosti a dovednosti učitelů

 4.    Model Mobilní učebna –   učebna, kterou využívá celá škola

Čtvrtá fáze, která se již úspěšně zavádí na řadě českých škol a kde již každý žák má své zařízení, ale ne každou hodinu a v každém předmětu. Jde o model, kde učitel má ve své třídě celou „sadu“ žákovských zařízení. Je lhostejno, zda jde o notebooky nebo jiná zařízení jako třeba tablety apod. Jde spíše o fakt, že učitel má dostatečné množství těchto zařízení v nějakém dokovacím (dobíjecím) systému a jsou mu kdykoliv během výuky k dispozici. Je zde několik zásadních faktů:

1.      Jsou to zařízení školy, tedy určuje učitel/ škola, co tam bude instalováno a sám si řídí správu těchto zařízení. Platí tak jednoduché, ale jak ukázala praxe, důležité pravidlo: Moje zařízení – moje pravidla!  (To se u zařízení, která pořizovaly rodiny, bohužel často nedařilo, takže docházelo o odlišným očekáváním a hlavně zbytečným komplikacím a problémům.)

2.      Je to učitel, který rozhoduje jak, kolik a na kterou fázi hodiny budou žákovská zařízení využita. (Někdy je to pro skupinu, jindy jeden do lavice a jindy má každý žák svoje vlastní zařízení pro samostatnou práci. Rozhoduje a řídí učitel v souladu se svým plánem a hlavně cíli výuky.)

Ještě bych rád zmínil, že tento vývojový model jsem mohl vidět v praxi ve dvou variantách. Každý má své výhody i nevýhody. Vždy je to něco za něco.

A/  Učitel má v jedné třídě na stálo jednu kompletní sadu včetně uvedené dokovací skříně. Tato třída má i potřebné další vybavení-  jako je interaktivní tabule, další periferie, kvalitní wi-fi a další nezbytnosti. Pokud chce využít tuto třídu i jiný učitel, musí sem dojít například ve volné hodině dané třídy.

B/  Škola má jednu či více mobilních sad a učitelé ji převáží dle potřeby do svých tříd. Je potom na domluvě a koordinaci její využití. Nevýhodou je, že ne vždy a ne všude mají odpovídající robustní zasíťování a další nezbytnosti pro bezproblémový průběh takto pojaté výuky.

•      Předstupeň na model 1:1 a  na vzdělání pro 21.století

•      Model 1:1, ale ne každou hodinu – volba je na učiteli

•      Technologicky, didakticky i lidsky náročnější model – vyžaduje zvládnutí nižších fází vývoje

•      Plná samostatnost žáka + zodpovědný přístup k výuce

•      Nutná spolupráce mezi učiteli, koordinace mobilní učebny

•      Finančně méně náročné na školu než model 1:1 (menší počet zařízení)

•      Nebezpečí, že bude využívat jen pár učitelů

•      Vysoká míra diferenciace ve výuce

•      Náročnost na výukový obsah – co nejvíce do všech předmětů

•      Nebezpečí sklouznout zpět k frontální výuce

 5.    Vývojová fáze – model 1:1

 Pátý-  zřejmě asi ne poslední vývojový stupeň. V tuto chvíli s tímto modelem experimentuje již řada škol v ČR. Podotýkám- experimentuje, protože výsledky ukazují, že jde po všech stránkách o náročný model. I úspěchy v tomto modelu jsou proměnlivé a tak jako u všeho se objevují jisté výhody, ale i úskalí.

Osobně se domnívám, ale jde jen o nepodloženou domněnku, že se vývoj bude ubírat spíše jiným směrem. Možná určité modely BYOD (z anglického "Bring Your Own Device"), možná ú plně něco jiného. Vývoj jde tak rychle, že odhady spíše připomínají trochu věštění z křišťálové koule. Každopádně tento model s určitými obměnami zde funguje.

Nejčastěji se jedná o model, kde si žáci (rodiny) sami zakupují vlastní počítače a ty jsou zapojovány do výuky. Každý žák ve třídě má tedy vlastní počítač nebo nyní i jiné žákovské zařízení (např. tablet) a dle instrukcí učitele jej ve výuce využívají. Tento model klade nové a současně odlišné nároky na učitele než běžná výuka. Po všech stránkách.

Výukový obsah je rovněž pestrý od vlastních zdrojů školy, přes online zdroje až po profesionálně vytvořené výukové materiály a interaktivní učebnice. Také je zde pro efektivní zapojení a koordinaci ve výuce potřeba SW, který umí menežovat současně všechna žákovská zařízení, sdílet obsah s učitelem a řadu dalších potřeb.

•      Plný přechod na vzdělání pro 21. století

•      Model 1:1 – každý žák má své zařízení (svoje x školní?)

•      Technologicky, didakticky i lidsky nejnáročnější model – vyžaduje nutné zvládnutí nižších fází vývoje

•      Plná samostatnost žáka + zodpovědný přístup k výuce

•      Nutná spolupráce mezi učiteli a jejich koordinace

•      Finančně dost náročné na školu

•      Nutná robustní infrastruktura

•      Nebezpečí, že nebude ve výuce plně využito (současný častý jev)

•      Vysoká míra diferenciace ve výuce

•      Nebezpečí, že se zapojí jen malá část učitelů – model se nenaplní ve velkém počtu vyučovacích předmětů

•      Náročnost na výukový obsah – co nejvíce do všech předmětů

•      Nebezpečí technických obtíží – nefunkčnost systému

•      Nutnost plné konstruktivní podpory, zapojení a spolupráce rodiny

 Závěrečné poznámky

•      Zavádění moderních dotykových technologií do výuky má své vývojové fáze, které je výhodné znát, respektovat a využívat při úspěšném zavádění do školy – výuky

•      Celý proces má pozitivní vliv na hlavní oblasti školy, jen je třeba si zde ujasnit a sladit s očekáváním a cíli

•      Úspěšný proces implementace vyžaduje aktivní a hlavně systematický přístup, součinnost a kooperaci celé školy

•      Je nezbytné projít všemi fázemi – s podporou lze projít i relativně rychle

•      Školy, resp. jejich učitelé mohou být současně i v několika úrovních implementace = špatně se potom systém řídí + další obtíže

•      Postup do vyšších etap vývoje je zpravidla limitován lidskými zdroji, ale může být zbrzděn například nedostatkem finančních prostředků stejně jako nekvalitní technikou a v neposlední řadě i absencí techniků a ICT správců ve škole.

Mgr. Miloslav Hubatka

Provozovatel webu AV Media, a.s. jako správce osobních údajů zpracovává na tomto webu cookies potřebné pro zlepšování prostředí webových stránek a pro analytické účely. Podmínky a poučení o správě osobních údajů