Moderní výuka s technologiemi i bez nich

Každý se dnes zaštiťuje pojmem moderní výuka, ta je skloňována ve všech pádech, všichni o ní mluví, ale co to vlastně moderní výuka je? Jak ji definovat a co má obsahovat? Jaké formy a jaké metody jsou pro ni charakteristické? Jaké další vlastnosti by měla zahrnovat, abychom mohli mluvit o skutečně moderní výuce? Nebo že by to bylo spíše o moderních technologiích a jejich využití ve výuce?

Kvalita a efektivita bude více třeba než kdykoliv jindy

Nedělám si ambice správně odpovědět na otázku, co je skutečně "moderní výuka", ale rád bych zmínil několik aspektů, které s moderní výukou souvisí a které by neměly chybět. Především je to kvalita a efektivita. Opět zde máme pojmy, pod kterými si můžeme představit mnohé. Každý si tam doloží něco jiného, ale neměly by chybět dva imperativy:

  1. Měla by naučit to, co naučit má, a to jako hlavní cíl a ne jako náhodný vedlejší produkt.

  2. Měla by naučit žáky „učit se“. Tedy měla by vést k dovednosti univerzálně potřebné a nutné pro celý život a to v jakékoliv oblasti.

V prvním bodě mám na mysli to, že když učíme třeba v matematice Pythagorovu větu, tak by ji měla i naučit, včetně aplikace v praxi. Třeba ve stavebnictví atp. Jasně a jednoznačně. Nemíchat hrušky a jablka do hromady tím, že tam přidám ještě něco, co tam nepatří. Od násilného včleňování stále více průřezových témat až po míchání s jinými obory. Tím totiž pro řadu žáků vše jenom znesnadním a zamlžím. Uniká podstata věcí a klesá kvalita i efektivita celého mého učitelského snažení. Prostě méně je někdy více. Stará moudrá pravda, která se nám jaksi vytrácí.

V druhém bodě doporučuji, aby škola u žáka vytvořila skutečně zásadní dovednost -  umět se učit. Prostě samostatná a zodpovědná příprava a proces učení se novému.

Pokud nedosahujeme ve vzdělávacím procesu tyto dva aspekty, tak nemá smysl mluvit o kvalitě a efektivitě.

A právě současná náročná a nesnadná doba prověří kvalitu a efektivitu opravdu důkladně. Ve třídách běžných škol se již nyní stále více projevuje negativní vliv „otevírání nůžek“ – tedy skutečnosti, že mezi žáky jsou a s věkem se stále více zvětšují rozdíly. To je dáno mnoha faktory, ale i tím, že roste míra inkluze a ta má podobu stále více živelného nasazení systémem pokus-omyl, než cíleného, promyšleného a smysluplného procesu. O negativech takovéto nepřipravenosti nemusím mluvit.

O to více však vstoupí do procesu skutečně efektivní výuky další faktory, které bude třeba brát v potaz a přes ně poměřovat veškeré snažení v oblasti výuky. A co mám konkrétně na mysli?

  • Užitečnost

  • Jednoduchost

  • Přiměřenost

     

Užitečnost
Velmi jednoduchá zásada, kdy neustále poměřuji užitečnost vybrané formy nebo metody, pomůcky či aktivity se záměrem a cílem výuky. Bez okolků pak obětuji, co není v souladu. V praxi jsem vysledoval, že školy, resp. učitelé, kteří mají ve výuce a vzdělávání žáků nejlepší výsledky (bez ohledu na potenciál žáka), jsou ti, kteří ctí právě tuto zásadu. V praxi potom nekompromisně odřezávají veškeré zbytečnosti, blbinky a balast, který jen zdržuje, komplikuje a tím zbytečně bere čas, ale i vyčerpává učitele a hlavně jejich žáky nebo studenty. Jejich hodiny jsou takové, že už nic nejde přidat, protože by to přebývalo, a nic nejde odebrat, protože by to chybělo. Jejich hodiny a výuka je tak propracovaná, že nejlepší, co pro takové učitele můžeme udělat, je to, že je necháme dělat jejich práci. A hlavně jim nebudeme pomáhat a kecat jim do toho. Bohužel to se často děje, protože neustále zvenčí má někdo pocit, že takováto výuka není dost moderní. Příkladem takovéto dobré praxe by mohly být přípravy takovýchto učitelů na hodiny. Obzvláště dobře je to vidět u digitálních příprav. Takovéto DUMy bych si dovolil charakterizovat tím, že zprimitivněly k dokonalosti. Jejich tvůrci nemilosrdně odstranili vše nepotřebné a ponechali jen to nejužitečnější jádro, které je zárukou kvality a efektivity – dělá to, co skutečně dělat má, a je opravdu užitečné, protože učí danou látku.

Jednoduchost
Jednoduchost je jen druhou stranou téže mince a je spojena s užitečností. Protože zpravidla ty nejjednodušší věci bývají nejužitečnější. Bohužel také platí, že bývá nejtěžší je udělat nebo jich dosáhnout. Je to spojeno s určitou mírou mistrovství. Toto pravidlo platí snad ve všech oblastech a školství není výjimkou. Již zmíněné zprimitivnění k dokonalosti v přípravách učitelů je právě dokladem, kde si užitečnost a jednoduchost podaly ruce. Zkrátka překombinované a zbytečně složité procesy a systémy jsou neužitečné a jakákoliv víceúčelovost je vždy na úkor něčeho jiného. Ovšem ve snaze o dosažení jednoduchosti je třeba se vyhnout záměně za nepřipravenost a povrchnost. To není totéž, naopak. 

Přiměřenost
Přiměřenost jen doplňuje předešlé dva faktory. Přiměřenost může být ve vztahu k dalším aspektům ve výuce. Například přiměřenost vynaloženého času, přiměřenost vynaložených prostředků, přiměřenost věku, náročnosti atp. Právě nepřiměřenost v obou jejich podobách (když je něčeho moc nebo naopak málo) může i z dobré metody nebo třeba konkrétní aktivity jindy užitečné a velmi účinné, udělat nesprávné a neefektivní řešení. Je to právě pedagogický cit a zkušenost, která určuje často tenkou hranici mezi tím dobrým a špatným.

 

Frontální nebo skupinová?

Při snaze určit moderní pojetí výuky nesmí chybět popis nejčastějších forem výuky. Činím tak záměrně, protože v poslední době se opět pod vlivem módních trendů zcela zatracuje frontální výuka. Pojem jako "tradiční" nebo "frontální" výuka je považován skoro za sprosté slovo. Jenže to je jeden z mnoha současných mýtů, který naše školství provází. (A nejen naše, ale nemusíme se opičit po každém.)  

Frontální výuka

Hned úvodem je třeba říci jedno:
Frontální výuka může být nejen velmi moderní, ale může být, pokud se dělá dobře, i velmi efektivní a účinná.

Bohužel nesprávně bývá frontální výuka spojována nebo přirovnávána k pasivní přednášce, kde učitel ve svém monologu odvykládá svoji látku a tím to končí. Takováto výuka není výuka a takovýto učitel není učitel. Je to, jak vtipně někdy přirovnávají studenti, „uspávač hadů“ a opravdu o výuce nemůže být řeč.

Jak tedy opravdu dobrá moderní frontální výuka může vypadat? Může mít všechny uvedené vlastnosti:

  • Náročná, multimediální a interaktivní

  • Aktivní a dynamická

  • Tradiční a přesto moderní

  • Užitečná a praktická

  • Rychlá a efektivní

  • Atraktivní a zajímavá

     

Náročná, multimediální a interaktivní  - ano, také frontální výuka může být ve svém ideálním pojetí velmi efektivní. Může díky zapojení moderních technologií být multimediální a interaktivní. A nejen díky tomu potom může být i velmi názorná a náročná.

Aktivní a dynamická – pokud je učitel dobře připraven a má svoji třídu dobře zvládnutou, tak frontální výuka může být velmi dynamická a aktivní. A s tím samozřejmě bude velmi aktivní i samotný žák. Příkladem mohou být dobré a dynamické hodiny třeba učitelů na prvním stupni. Například při upevňování a procvičování učiva mají učitelé připravenou frontální výuku, tedy pracují se všemi současně, ale díky pestré paletě metod a aktivit jedou jak na drátkách. Jeden úkol střídá druhý, jeden žák jede za druhým a není ani moc času na prostoje. Zejména, má-li učitel tyto aktivity dobře sladěné a žáci jsou na takovýto způsob práce navyklí.

Tradiční a přesto moderní – tyto dva pojmy se nemusí navzájem vylučovat. Naopak. I tradiční výuka se dá pojmout moderně a právě technologie tomu hodně napomáhají. Jsou-li dobře a přiměřeně nasazeny, tak šetří čas a námahu, zmenšují zbytečné časové ztráty apod. Současně i frontální výuka může být přiměřeně diferencovaná. Opět nic nového pod sluncem: prostě díky dynamice, náročnosti nebo způsobu položení otázky mohu částečně diferencovat obtížnost podle možností dítěte. Šikovnější žák dostane otevřenou otázku s nutností něco vyvodit, domyslet…, může dostat méně času, ale také se mohu zeptat na něco obtížnějšího než třeba jeho slabšího spolužáka. Ten naopak dostane otázku na jednodušší problém a ještě formou ano/ne nebo to bude s podporou a dopomocí. Toto vše se dnes a denně ve školách děje a nelze říci, že by takováto výuka byla neefektivní nebo dokonce špatná.

Užitečná a praktická – Užitečnost spočívá v několika věcech. Především je to fakt, že učitel pracuje současně se všemi žáky nebo studenty. Všem je věnována pozornost, všichni musí pracovat, soustředit se a reagovat na otázky, úkoly atp. Protože v jednu dobu všichni dělají totéž, tak je zde i vysoká míra zpětné vazby pro učitele a on okamžitě vidí a vnímá znalost, případně mezery ve vědomostech každého žáka. Navíc učitel aktivně moderuje dynamiku celé hodiny, nutí k činnosti ty pasivní, nebo naopak dá příležitost těm šikovnějším. Zkrátka vše je pod jeho taktovkou. To ovšem opět vyžaduje nutnou dávku jeho profesionality.

Rychlá a efektivní – již jsme zmínili, že dobře připravená fáze hodiny a dobrá sladěnost učitele a jeho žáků jsou zárukou velké míry operativnosti ve výuce. Zkrátka učitel při samostatné práci nebo třeba i u skupinové práce vidí problém či dílčí nedostatky, okamžitě přeruší činnost a operativně přechází do frontální výuky. Zde potom už problém řeší se všemi, protože to zkrátka situace vyžaduje a je to efektivnější než něco vysvětlovat každé skupině nebo dokonce jednotlivci zvlášť. Totéž platí při seznamování třeba s novou látkou nebo důležitými informacemi.

Atraktivní a zajímavá – frontální výuka nijak nebrání a nijak neubírá na atraktivitě a schopnosti pojmou výuku zajímavě. Jsou to například opět moderní technologie zprostředkovávající nové zdroje informací, které mohou zvýšit nejen zajímavost, ale být přínosem i v dalších aspektech výuky.

 

Skupinová výuka

Skupinová výuka je nedílnou součástí moderní výuky. Je dnes už samozřejmostí a je právem stále více podporována. Přináší mnoho výhod a benefitů, ale i zde je třeba dbát na přiměřenost a respektovat hranici zdravého rozumu a správného nasazení ve výuce. Pokud se tak děje, tak skupinová výuka ve své ideální formě přináší například tyto výhody:

  • Podporuje rozvoj aktivity a kreativity žáků a studentů
    Ve skupinové výuce je větší důraz na samostatnou aktivitu žáků. To současně může významně přispívat k projevení vlastní žákovy invence a podporovat jeho osobnost a v neposlední řadě i kreativitu.

  • Podporuje větší samostatnost a zodpovědnost žáků a studentů
    Můžeme současně mluvit o tzv. „zapojeném žákovi“, tedy o žákovi, který projevuje ve skupinové výuce vysokou míru samostatného a zodpovědného přístupu k úkolu, řešeném problému nebo konkrétní aktivitě ve vyučovací hodině. Role učitele se přesouvá z aktivní podoby popsané ve frontální výuce do spíše koučovací podoby rádce a pomocníka, kde samostatně aktivní by měl být pokud možno co nejvíce žák či student jakožto člen skupiny.

  • Učí spolupráci a správné komunikaci mezi žáky navzájem
    Aby skupina zvládla svůj úkol a současně se mohla pozitivně projevit i individualita a osobnost každého jednotlivce, musí skupiny efektivně spolupracovat - a tedy i správně komunikovat. Každý učitel, který pravidelně využívá skupinovou formu výuky, moc dobře ví, jak to bývá občas obtížné ba někdy skoro až nemožné. Nicméně jinak než v praxi to nejde žáky naučit. Vyžaduje to trpělivost, zkušenosti a hodně pedagogického taktu a profesionality, aby skupinová výuka byla skutečně přínosná.

  • Podporuje tvorbu správných pracovních návyků
    Mezi dobré pracovní návyky, které může skupinová výuka podporovat, patří schopnost dotahovat úkoly do konce, iniciativně přistupovat k řešení úkolů a problémů, ale také požádat o pomoc druhé, sdílet nápady a hledat nekonvenční řešení. Jistě by se našly i další příklady, ale důležité je, že ve skupině se mohou projevit i další sociální kompetence žáků a studentů.

Skupinová výuka současně přináší vysoké nároky na přípravu i na pedagogickou profesionalitu učitele.

 

Diferencovaná výuka

Vrcholem moderní výuky je potom výuka s vysokou mírou individualizace a diferenciace. Cílem správně pojaté výuky s vysokou mírou diferenciace je, aby každé dítě mohlo zažít úspěch na své úrovni schopností a potenciálu. Cestu k tomuto cíli potom nazývám 5D – důsledná diferenciace dle dispozic dítěte.

Celá myšlenka vychází a podporuje gardnerovský model vícečetné inteligence, který popisuje 7 typů inteligence a tím pádem i různých typů nadání a talentu dětí. Efektivní diferenciace by potom v sobě měla zahrnovat obě tyto složky:

  1. Dle možností diferencovat dle míry dispozice a potenciálu každého žáka

  2. Dle možností diferencovat dle typu jeho nadání a talentu

 

 

 

Problém vysoké míry individualizace a diferenciace

Moderní výuka potom v praxi každého učitele v sobě zahrnuje všechny tři formy. Opravdu dobrý učitel ve své výuce plynule přechází z frontální ke skupinové a k vysoce diferencované a zase zpět, a to klidně i několikrát během jedné vyučovací hodiny. Co je však dobré mít na paměti, je skutečnost, že frontální výuka je stále základ a z toho se vychází. Skupinová a diferencovaná je potom nástavba. V dnešní době sice stále více nutná a vyžadovaná, ale to nic nemění na věci, že je to nástavba. Pokud se tomu tak nestane, začínáme zapřahat kočár před koně a jediné, co tím získáme, jsou následné problémy.

Co se stane, když míra diferenciace přesáhne rozumnou mez? Když se snažíme za každou cenu výuku tak přizpůsobit jednotlivcům, že se nám vytrácí hlavní cíl a samotná výuka se drobí na malé ostrůvky, které se od sebe stále více vzdalují? V takovém případě je jednak neudržitelná schopnost takový proces efektivně řídit, ale také se vytrácí samotný smysl, a to v tom, že ztrácíme nad samotným procesem kontrolu. Vytrácí se efektivita a následně další potřebné aspekty. Zkrátka čeho je moc, toho je příliš.

Zdravá vyváženost a pestrost je lékem na úniky k extrémům. Mohlo by se zdát, že příliš nadržuji frontální výuce, ale není tomu tak. I opačný extrém – tedy snaha jen a pouze o frontální výuku je nesprávný a škodlivý. Záhy totiž celý proces ustrne a i pozitiva, která jsem popsal výše, se vytrácí.

Výuce sluší přiměřená míra diverzity s neustálým důrazem na cíl hodiny.

 

Moderní technologie a jejich role

Abychom dosáhli zamýšleného optimálního poměru mezi frontální a skupinovou výukou a současně také dostatečné míry individualizace a diferenciace, tak nám mohou významně pomáhat moderní technologie. Nejenže posilují pozitiva každé formy, ale usnadňují přechody od jedné formy k druhé a současně usnadňují organizační prvky, zprostředkovávají výukový obsah, pomáhají sdílet výsledky práce, ale mohou také při správném nasazení do určité míry suplovat asistenta a pomáhat tak učiteli uvolnit si ruce na jinou práci nebo skupinu žáků, která zrovna jeho pozornost vyžaduje a potřebuje.

I zde ale platí princip přiměřenosti, protože nadmíra nebo nesprávné nasazení technologií má spíše negativní důsledky pro výuku. Učitelé se mě někdy ptají, kde je ta hranice užitečnosti a jak ji poznat? Na to je snadné pravidlo: Jakmile pomocí technologií dělám něco zbytečně složitě a komplikovaně a přitom by to šlo bez nich mnohem snáze a užitečněji, pak je jejich nasazení nesprávné nebo zbytečné. Samozřejmě to platí i obráceně. Pokud mi moderní technologie šetří čas, námahu anebo jsou pro žáka a jeho proces učení přínosné, pak je dobré je aktivně využít. A toto by mělo být zlatým pravidlem moderní výuky pomocí moderních technologií.